Mraky

Jak naši předkové ovlivnili naše životy?
Co nám řekli a co zamlčeli?
Co z jejich životních osudů se opakuje i v těch našich?

V další práci, ve které se kolektiv Handa Gote research&development zabývá tzv. "malými dějinami", se tentokrát obrací do vlastních soukromých archivů.


Veronika Švábová pátrá v dějinách vlastní rodiny po důležitých momentech i zdánlivých maličkostech, které se v paměti rodinných příslušníků dochovaly až do dnešního dne a vytvářejí charakter rodinného společenství.

Autoři, umělecký tým:

Připravili:

Švábová, Procházka, Hybler, Smolík, Dörner

Produkce:

jedefrau.org

Podpořily:

Ministerstvo kultury ČR, hlavní město Praha, MOTUS o.s. – produkce divadla ALFREDVEDVOŘE, Divadlo 29, Institut světelného designu, Institut intermédií ČVUT a O.s. Terra Madoda.

Premiéra:

20. 10. 2011

Délka:

70 min


Mraky jsou subjektivní studií vlastní rodiny, prezentovanou v sérii obrazů bez kauzální souvislosti tak, jako fragmenty minulých událostí žijí i v naší paměti.
Jaké chyby znovu a znovu děláme stejně jako oni, aniž bychom se poučili? Co o nich vůbec víme? Můžeme vůbec pochopit jejich činy? Kterou část naší osobnosti jsme po nich zdědili? Jaké informace nese naše tělo? Jak budeme vypadat za 20 let, budeme-li tu? Jaké podoby, charaktery a informace si neseme v našem těle? Následky jakých činů nebo událostí si s sebou v životě neseme? Co si skutečně pamatujeme a co je už naše fantazie? Co dnes vlastně znamená rodina? A kdo ještě umí upéct "mraky"?

Hudba, tanec, zpěv, fotografie, video, mraky.

Mraky from handa gote on Vimeo.

Jinak se máme dobře, děda Krčma by řekl "čím dál tím stejně".

“Uchovejte si radost z mladého života - pro všechny případy všeho svého života.”

Drph. Leoš Janáček (Tento zápis ve svém památníku uchovávala teta Říhánková s velkou úctou až do konce života.)

"Each has his past shut in him like the leaves of a book known to him by his heart, and his friends can only read the title."

Virginia Woolf

Mraky jsou z přepalovaného těsta:

15 dkg tuku svaříme se 1/4 litrem vody, odstavíme a do horkého zamícháme 15 dkg hladké mouky, těsto se srazí a necháme 5 minut vychladnout. Postupně vmícháme 6 celých vajec (důležité je, že každé vejce zvlášť). Těsto se udělá hladké. Rozetřeme na dva plechy hodně vymazané tukem a pečeme v předehřáté troubě (tak na 180 stupňů) 20 minut. Pozor troubu aspoň prvních 15 min. neotvírat, jinak se mraky nevzedmou! Do mraků se obyčejně dělá i náplň, ale já je během představení připravuji jen s marmeládou a je to také dobré. Babička Libuše, která mě mraky naučila péct, je podávala se šťávou ze švestkového kompotu.

Ohlasy v tisku:

"Prominentní členka skupiny, choreografka Veronika Švábová, tam ve formě one-woman-show odhaluje ledacos ze své rodinné historie. Taková monodramata jsou dnes v evropském divadle v módě: stačí si zajet na libovolný zahraničí festival. V rodině Švábové se klasicky přihodilo ledacos: nějaké ty potyčky s nacismem i komunismem, jeden z příbuzných byl vysokým funkcionářem v padesátých letech (který ale nakonec stejně skončil na popravišti) a tak dále. Historek tohoto typu známe tuny, zajímavé je tak podání. Handa Gote nezapomínají na svoje kořeny, pročež se na plátně promítají výjevy z rodinného archivu, do nichž, živě snímána kamerou, vstupuje i Švábová a proměňuje se tak ve své předky. K tomu zní znepokojivá hudba. Švábová se chová na jevišti (Mraky se hrají převážně v holešovickém divadle Alfred ve dvoře) sympaticky nesměle, zakoktává se, opakuje se a působí všelijak nepřipraveně a spontánně. Možná nejsilnější moment je pak chvíle, kdy vypráví o tom, kdo udal jejich rodinu za nacistické okupace. „Věděla to jenom babička, která to celý život tajila. Až na smrtelné posteli to řekla mé matce. A ta to řekla mně". Pak si Švábová vezme megafon a do publika zahlásí „Byli to Cajthamlovi". Neokázalá, trefná pomsta."
Vojtěch Varyš, TÝDEN 4/2012

 

"Meanwhile a sizable projection screen spews out images of old diary entries, press cuttings and dogeared photographs. In the most beautiful moments of Mraky, Švábová takes center stage and breaks out into ballet or "air swimming". Captured by a camera fixed in front of the stage, Švábová`s figure is blown up and blurred to form a ghostly apparition of herself - perhaps a reflection of her own evanescence?"

Will Noble, The Prague Post Film and Theatre Blog, 23/11/2011


"Presented as a vibrant patchwork of memories, impressions and stories from the past, the many pieces of the performance are given significant weight by the subjectivity attached to them. Veronika Švábová uses her family`s history, compiled from photos, diaries, videos and a recipe, to engage the audience in a lively and informative way that is mostly compelling, thanks to her ingenious use of technology."

André Cours, The Prague Post, 15/2/2012